Facebook
Lekari.sk
Zaujímavosti
„Zarážející je rozsah, v jakém toho známe tak málo,“ napsala dr. Wendy Johnsonová, psycholožka z americké University of Minnesota, když konstatovala současný stav bádání o lidské inteligenci. V titulku jsme záměrně uvedli dva extrémy, mezi nimiž se názory vědců pohybují, ovšem většinou zastávají střední cestu, totiž že ve hře jsou oba faktory. Otázkou však je, do jaké míry je inteligence podmíněna geneticky a jaký je příspěvek prostředí k ní. Odpověď nejen, že není snadná, ale zatím stále žádná není dostatečně uspokojivá. Skutečnost, že některý člověk se nám jeví inteligentnější než jiný, se přece jen obtížně převádí na jednoznačně a spolehlivě měřitelné parametry.
Co je to inteligence?
Jistě, lze připomenout dílo francouzského psychologa Alfreda Bineta (1857 – 1911), který již roku 1905 navrhl první inteligenční test. Zde je namístě připomenout tři zásady, na jejichž základě tento vědec své testy postavil. Především podle něj výsledky neurčují nic, co by bylo vrozené nebo neměnné. Za druhé: stupnice je hrubým vodítkem pro odhalení dětí, které mají problémy s učením, ale není to způsob, jak hodnotit ostatní děti. A konečně, nízká výsledná hodnota testu neznamená, že je dítě vrozeně neschopné. Ještě se k tomu vrátíme, protože v prvních dobách na to někteří odborníci zapomněli. Postupně se objevila řada inteligenčních testů hodnotících schopnosti v matematice, prostorové představivosti, verbálních schopnostech a dalších oblastech, a v povědomí široké veřejnosti také zakotvil pojem „inteligenční kvocient“ – IQ. Tyto testy byly a jsou přínosem, ale, jak řada odborníků upozorňuje, pokud jde o předpovídání výkonů ve škole, pak především u studentů vyšších ročníků či vysokých škol sice prokážou určitý stupeň inteligence vyjádřený dokonce bodovým hodnocením, nicméně to přesto jednoznačně nevypovídá o tom, jakým bude daný jedinec studentem. Jinými slovy, je tu stále ještě neprobádaná oblast.
Skutečnost, že se výsledky různých inteligenčních testů daného jedince v zásadě poměrně shodují, i když právě ne docela, vedla posléze k navržení takzvané „obecné inteligence“, údaje statisticky zpracovaného z různých testů zkoumané osoby. Někdy se tato hodnota označuje g – z anglického „general intelligence“. Psychologové to občas přirovnávají k práci krejčího – jednotlivé testy inteligence jsou něco, jako když se bere míra rukávů, nohavic, obvod pasu, zatímco g se více blíží velikosti hotového oděvu, který je velký, malý nebo prostřední. Zdálo by se tedy, že je přece jen k dispozici ukazatel, jenž vypadá přinejmenším přesvědčivě. On je přesvědčivý, ale úvodní věta psycholožky naznačuje, že obraz lidské inteligence je mnohem složitější.
Problémem je už sama definice. Co je to inteligence? Podvědomě to tušíme při každodenním kontaktu s různými lidmi, přičemž se nemusíme zajímat o číselnou hodnotu jejich IQ. Ukazuje se, že vědci jsou v mnohem svízelnější situaci. Když se roku 1996 vyjadřovala k problému inteligence Americká asociace psychologů, dospěla nakonec k tomu, že se „jedinci navzájem liší ve své schopnosti porozumět složitým myšlenkám, efektivně se přizpůsobit prostředí, poučit se ze zkušenosti, zabývat se různými formami uvažování, překonávat překážky na základě úvahy“. Můžeme mít pocit, že jsme na tom ve všedním životě stejně jako psychologové, nejen američtí; citovaný závěr totiž sdílejí i jejich zahraniční kolegové. I my posuzujeme osoby ze svého okolí víceméně podobně, jen to vyjadřujeme jednodušeji. Někdo je v našich očích inteligentní více, jiný méně. Nezbývá než zatím vzít na vědomí, že výzkum inteligence toho má ještě víc před sebou než za sebou.
Jedna z otázek opravdu je, kde se v nás vlastně inteligence bere, tak říkajíc, kde sídlí? Opět, aniž bychom byli vědci, tušíme, že asi někde v mozku. Ale kde? A jak je ovlivnitelná? Druhá z otázek směřuje k debatě mezi zastánci převážně genetického vlivu, tedy dědičnosti, a badateli, kteří soudí, že nemalý vliv má kromě genetické dispozice také prostředí. Je to ve skutečnosti velmi závažná problematika; jak připomíná řada odborníků, vědecký a technický rozvoj je neuvěřitelně rychlý, a tomu je samozřejmě nutné přizpůsobit i vzdělávací systém. Jestliže by byla inteligence z valné míry dědičná záležitost, co potom? Odpověď není lehká a mohli bychom se snadno dostat na velmi nebezpečné pole, na něž nesmíme zapomenout. Proto se teď ještě v krátké mezihře vrátíme do minulosti, do začátků IQ testů.
Cesta do pekel dlážděná vědou
Poměrně záhy se Binetovy testy inteligence rozšířily, ale, jak jsme připomněli, mnozí přehlédli, možná náhodou, možná ne, jejich tři podmínky. V průběhu první světové války se dr. Robert M. Yerkes, prezident americké asociace psychologů, dožadoval, aby se psychologické testy prováděly s branci, což se sice stalo, ale armáda naštěstí nepřihlédla k jejich výsledkům. Po válce se jim však věnoval dr. Lewis M. Terman, psycholog ze Stanfordovy univerzity a někdejší prezident výše zmíněné asociace. Citujme jeho závěr: „Nyní, když psychologie zhodnotila skoro dva miliony vojáků;… když se používá ve všech našich institucích pro slabomyslné, zločince, kriminálníky a duševně nemocné; stala se světlem v hnutí eugeniky; naši kongresmani žádají změnu národní politiky imigrace… žádný dnešní psycholog si nemůže stěžovat na to, že jeho věda není brána dostatečně vážně.“
Bohužel byla, a v roce 1921 vydal dr. Yerkes obrovskou knihu, v níž zpracoval výsledky zkoumání inteligence branců. Vyšlo mu, že pokud jde o imigranty, nejvýše stojí seveřané, kteří jsou inteligentnější než Slované a Jihoevropané tmavé pleti. To, že se Afričané dostali na nejnižší stupeň, už ani nepřekvapí. Americký vědec přehlédl závažnou skutečnost – imigranti, tedy cizinci, často neuměli dobře anglicky, takže prostě nerozuměli zadání testu a zpracovali ho chybně. Nebyli přitom o nic méně inteligentní než jejich vrstevníci, jejichž mateřštinou byla angličtina. Výsledek Yerkesova díla na sebe nedal dlouho čekat – roku 1924 vyšel v USA zákon výrazně omezující přistěhovalectví z jižní a východní Evropy. Ve třicátých letech pak Židé prchající z hitlerovského Německa, aby si zachránili holý život, naráželi právě na tato omezení v počtu přistěhovalců. Mnoho jich totiž bylo z východní Evropy. Potud varování z minulosti.
Zdroj: www.prozdravi.cz, časopis Sféra
autor: Prof. RNDr. Vladimír Karpenko, CSc.